Dokážeš mi dopustit? I
Adam jel ve svém černém mustangu z práce. Jeho manažerovi se zase jednou podařilo ho totálně vytočit. "Nemá právo mi do toho zasahovat! Je to moje show!" prskal vztekle. Řítil se ulicemi LA, nesoustředil se na jízdu, dělal zbrklé pohyby, odbočoval bez blinkru, projížděl na červenou a vůbec páchal jeden dopravní přestupek za druhým, až se divil, že ho ještě nezastavili policajti a nesebrali mu řidičák. Zrovna jel kolem jednoho parku. Najednou mu pod kola skočil velký pes. Dupnul na brzdu, i přes to ucítil náraz. Couvnul a bleskově vyskočil z auta. Málem s ním šlehlo zjištění, že nesrazil psa, nýbrž jeho majitele. Sáhl do kapsy pro mobil a zavolal záchranku. Nevěděl co má dělat, nikdy se v takové situaci neocitl. Sanitka přijela během pěti minut. Naložili zraněného kluka, který byl sice při vědomí, ale totálně v šoku. Potom se k Adamovi přitočil jeden záchranář. Ptal se ho na jméno, adresu a další věci. No Adam tam jenom stál opřený o auto, zíral do země, klepal se a nebyl schopný slova. Záchranáři se radili, zdali ho tu mají nechat, a nebo ho mají vzít s sebou. No nakonec usoudili, že na tom není tak špatně, aby se nedokázal dopravit domů. Dokonce se jim podařilo z něho vytáhnout všechny potřebné informace, potom za hlasitého houkání odjeli. Adam se soucitně kouknul na psa, který vedle něho smutně seděl. Věděl, že se o něj musí postarat, a tak vzal vodítko a připl ho k obojku. Všiml si vyšitěho jména ARS. Kouknul na známku. Bylo na ní něco v cizím jazyce, i tak se mu podařilo najít jméno majitele 'Sauli Koskinen'. 'Asi fin' blesklo mu hlavou. "Tak pojď Arsi." řekl a otevřel dveře od auta. Pejsek poslušně naskočil. Pomalu jeli domů. Cestou se ještě stačili zajít do obchodu s poitřebami pro psy. Prodavačka mu ochotně poradila, co všechno musí Arsíkovi koupit.
Kyž dorazili domů, Arsík se okamžitě zabydlel na pohovce před televizí. Adam se rozesmál. Vedle pohovky položil všechny Arsovy věci, nasypal mu mysku se žrádlem a s vodou. Potom si sedl vedle něho a začal přemýšlet. Trápily ho myšlenky typu: "Co když jsem ho zabil? Zavřou mě? Dokážu si to někdy odpustit? ..." seděl, trápil se a nevěděl, co má dělat. Z přemýšlení ho vytrhlo až Arsíkovo zakňučení. Uvědomil si, že si vůbec nevšiml, že seskočil z pohovky a teď stál u dveží a v tlamě svíral vodítko. Vstal, obul si boty a přes hlavu natáhl mikinu. Cvakl Arse na vodítko a vyšel ven. Čerstvý vzduch mu udělal dobře, procházka mu pročistila hlavu. Když přišli domů, Adam si zalezl do sprchy.Arse nechal dole na pohovce a sám si odešel nahoru do ložnice lehnout. Uběhlo sotva pár vteřin od chvíle, kdy zhasnul, když mu Ars skočil do postele. Adam vyjekl leknutím. Pes se mu uvelebil na břiše, on ho podrbal, zavřel oči a pomalu usnul.
(ráno)
Ucítil, jak mu něco mokrého a teplého přejelo přes obličej. "Hmch" zamumlal a přetočil se na druhý bok. "Haf!" Ars hlasitě vyštěkl. "No jo, vždyť už du." zakňoural Adam a vypotácel se rozespale z postele. Všiml si, že je venku ještě šero. "Šiblo ti? víš kolik je hodin?"Ars jenom zakňučel a vzal do tlamy vodítko. "No dobře, nechci, aby ses mi tu počůral." Protože spal v tílku a boxerkách, stačilo mu natáhnout na sebe kalhoty, mikinu, obout se a jít. Cestou zavolal Montemu, že dneska do studia nejspíš nepřijde, protože musí do nemocnice. Monte se vyděsil, co že se mu stalo, a tak mu povyrávěl celý svůj příběh. "Ty vole. Tos nemohl dávat trochu pozor, bulváry tě rozcupujou! Doufám že to přežil, jinak deš do kriminálu, uvědomil sis to vůbec?!" zaječel Monte do mobilu. Adam se mu ještě chvilku něco pokoušel říct, no on ho nenechal, takže to nakonec típnul, vrátil se domů a zalezl do postele. Slastně se zavrtal do polštářů. Posldní co vnímal bylo, když se mu Arsík stočil u nohou.