Odnaučím tě se bát I (prolog)
25. 12. 2011
Adam po smrti svých rodičů upadl do hlubokých depresí. Do péče ho dostala jeho teta Jenny, která neměla děti a která ho měla vždy ze všech svých neteří a synovců nejradši. Trápilo ji, že s ní nekomunikuje, že jenom sedí a kouká do prázdna. Chodil jako tělo bez duše, nejedl, nespal. Měla o něho strach. Trhalo jí srdce, když viděla v jeho očích slzy. Začala hledat řešení. Hledala dlouho, až našla. Každý rok jezdila na dovolenou do Finska, do velké jezdecké stáje v Kauniainenu. Byla to stáj se zaměřením nejen na všechny jezdecké disciplíny, ale i na všechny typy terapíí a rehabilitací. Na tomto místě dokázali pomoci každému a ona pevně doufala, že zde bude místo i pro Adama.
"Adame," zavolala Jenny nahoru do patra "pojď na snídani!" Ozvalo se vrznutí dveří a potom jeho tiché kroky, mířící dolů do kuchyně. Posadil se ke stolu, sice neměl hlad, ale věděl, že ho Jenny stejně donutí něco sníst.
"Adame, co bys řekl, kdybychom odjeli na pár týdnů na dovolenou do Finska?" zeptala se ho. Jenom pokrčil rameny.
"Ale no tak, uvidíš, bude se ti tam líbit." Jenom přikývl, vzal do ruky toust a ukousl malý kousek. Jenny si jenom povzdechla.
Večer mu pomohla zabalit a druhý den ráno vyrazili na cestu. Jenny s potěšením sledovala svého synovce, který seděl opřený o okénko, spal a usmíval se ze sna. Jen nerada ho o pár hodin později budila. Přistávali v Helsinkách a oni museli vystoupit. Jenny si už předem domluvila odvoz. Měl pro ně přijet její kamarád Petteri. Rozhlížela se po letišti, až ho uviděla.
"Petri!!!" zavolala a zamávala na něho. Vysoký černovlasý kluk se usmál a rozběhl se k nim. Jenny mu padla do náruče.
"Tolik jsi mi chyběl." řekla mu a když ji pustil, dodala:
"Tohle je můj synovec Adam."
"Já jsem Petteri, ale říkej mi Petri. Rád tě poznávám. Adam se slabě pousmál a stskl mu ruku.
"Tak jedeme." zavelela Jenny a vydala se směrem k Petriho autu.
Cesta z Helsinek do Kauniainenu jim trvala necelé dvě hodiny. Poslední úsek cesty museli jet po zpevněné polní cestě, vinoucí se do kopce mezi výběhy, až zastavili na obrovském dvoře, který ohraničovaly majestátné budovy stájí. Adam ohromeně sledoval všechen ten ruch. Všude stálo spousty koní, všech pět pískových jízdáren bylo obsazených, v obou drezůrních obdélnících a na dostihové dráze se taktéž trénovalo. Peteriho auto zastavilo před pěknou budovou, zpola oranžově omítnutou, zpola obloženou dřevem.
"Tady budeme bydlet." usmála se na Adama Jenny. S potěšením sledovala jeho pohled, ve kterém se poprvé po dlouhé době projevil zájem.
"Víš co, vezmu ti věci, běž se tu zatím porozhlédnout." navrhla mu a dřív než stačil cokoli namítnout, zmizela i s jeho věcmi v domě a nechala ho jeho vlastnímu osudu.
Adam se poplašeně rozhlížel. Všude kam se podíval, byla ta strašná čtyřnohá stvoření. Nikdo, ani on sám, nevěděl, že má strach z koní. To zjistil až tady, kde se to těmi zvířaty jenom hemžilo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář